Always Hardcore - překlad knihy

První kapitola - Rave

H.P. Baxxter (zakladatel skupiny Scooter; členem od roku 1993 až po současnost): Raveové večírky (Rave = hudební a životní styl), to bylo moje. Byli jsme tam pečení vaření. V práci jsem se nudil, nemohl jsem se dočkat víkendu, až konečně vyrazím na párty. Vzrušující doba plná euforie, nástup nové hudební éry. Byly to tak dva nebo tři roky, něco mezi lety 1991 a 1994, které bych si za žádnou cenu nechtěl nechat ujít. Čas absolutní svobody. Největší raveové večírky v Hannoveru se konaly v obrovské hale, která byla součástí průmyslového areálu Hanomag. Byl to neuvěřitelný zážitek, dorazit na místo - brána číslo 3, Hanomag. Basy duněly tak hodně, až se střecha otřásala.

H.P. Baxxter: Napadala mě jediná myšlenka: Já chci dovnitř, teď hned! Rychle jsem se protlačil mezi ostatními, prošel skrze ochranku a vstoupil do haly. Na těchto večírcích byli všichni sjetí práškama. Ale my jsme to dělali jinak. Setkávali jsme se před každou akcí u nás doma, abychom se taky nějakým způsobem hodili do pohody - nutno zdůraznit: pivem. Dávali jsme si i červený Genever (whisky) a sladké likéry. Hnus! No ale tak to prostě bylo... Přicházel jsem už opilý, vydržel jsem tancovat několik hodin v kuse. Sem tam jsem si došel pro pivo, pak nastal čas na vodku s Red Bullem. V "kondici" jsme se udržovali kofeinovými tabletami a spoustou Lipovitanu, energy drinkem od japonské firmy Taishö Seiyaku, který byl tenkrát k dostání pouze v asijských prodejnách. Lipovitan chutnal jako sirup proti kašli. Osvědčeným receptem bylo přimíchat si tu lepkavou, šumivou sračku do Red Bullu. Líbilo se mi stát někde stranou, abych z dálky pozoroval, jak lidi šílí, místo toho, abych se tlačil někde v davu. Zdržoval jsem se v prostoru vyvýšeného hlediště, kde společně se mnou stálo také hodně Angličanů. Angličané mají velmi specifický, takový klidný taneční styl, protože naprosto jinak vnímají rytmus - díky tomu je okamžitě poznáte. Vrcholem těchto večírků byl pokaždé Steve Mason. Chopil se mixážního pultu a spolu s ním vystupoval Mystic Man jako jeho MC (ten, kdo náhodně mluví / rapuje do hudby) - obrovský černoch se slunečními brýlemi jako ze sedmdesátých let. Zatraceně úžasné! Nebyl to typický rap. MC Mystic Man vykřikoval různé hlášky a pokřiky s nahodilými rýmy prokládanými raggamuffin stylem (rapování s jamajským přízvukem). Dosud tu nikdo nic takového nedělal, což lidi ještě více dostávalo do varu.

Rick J. Jordan (zakladatel skupiny Scooter; členem od roku 1993 do 2014): MC-ing byl tehdy hodně populární napříč celou raveovou scénou v Hannoveru. Angličtí DJ-ové často vystupovali s nějakým MC-m. MC-ing byl v Anglii, Skotsku a Irsku velkým hitem. Takže ani pro nás nebylo nic neobvyklého, když na večírku vystupoval MC.

H.P. Baxxter: Proto mě napadlo, že bych mohl dělat něco podobného, jenže ne jako freestyle (volný, náhodný styl), nýbrž s pevně danými texty. Nejradši bych šel za Masonem a Mystic Manem nahoru na pódium a popadnul mikrofon. To by bylo něco pro mě. Věděl jsem, že je to super, že přesně tohle chci taky. Ale jak jsem říkal, žádný freestyle, spíš předem naučené texty. Chtěl jsem prostě zažít ten magický okamžik, kdy všichni křičí, pokaždé, když se ztiší hudba anebo při nějaké chytlavé melodii. Z tohoto prvotního nadšení vlastně vznikl Scooter. Bez jakéhokoliv předchozího plánování.

Rick J. Jordan: H.P.-ho jsem poznal o několik let dříve přes inzerát, přesněji v roce 1986.

H.P. Baxxter: Prostřednictvím místních (hannoverských) inzertních novin jsem přes inzerát hledal klávesistu. A Rick tenkrát v tom samém vydání psal: Klávesista hledá zpěváka.

Rick J. Jordan: Tehdy, v roce 1986, jsme neměli internet, nebyly žádné e-maily, natož Facebook. Tyto způsoby komunikace jednoduše neexistovaly. Doma byl jen telefon. Lidem nezbývalo nic jiného, než aby spolu komunikovali skrze informační nástěnky a inzeráty.

H.P. Baxxter: Už si nevzpomínám, kdo z nás dvou zavolal jako první.

Rick J. Jordan: Zavolal jsem mu a týpek na druhém konci drátu řekl jen: "Ahoj, já jsem H.P." A já na to: "Cože??" A on: "H.P." No dobře, pomyslel jsem si, je to trochu blázen, takže by to snad mohlo klapnout.

H.P. Baxxter: Projekt Celebrate the Nun (hudební skupina, jejímiž spoluzakladateli byli H.P. Baxxter a Rick J. Jordan; předchůdce kapely Scooter) jsme brali velmi vážně, opravdu hodně jsme na makali na tom, abychom se stali slavnými - takové věci se však nedají plánovat, no a tak nám to samozřejmě ani nevyšlo. Promarnili jsme osm let, během nichž se vlastně nic zásadního nestalo.

Rick J. Jordan: Mysleli jsme si: Hannover potřebuje New Wave (nová vlna; hudební a životní styl), tak jsme se vytasili s naší kapelou jménem Celebrate the Nun. Chtěli jsme být stejní jako ti, co prorazili na začátku osmdesátých let v Anglii, jako třeba New Order, Joy Division nebo Sisters of Mercy. Avšak s tímto stylem hudby jsme byli asi tak šest let pozadu. Ze začátku jsme vůbec nepostřehli, že v Hannoveru tento žánr není zrovna moc v kurzu. My jsme si však mysleli, že to půjde, tak jsme se dali do práce.

H.P. Baxxter: V kapele s námi byla i moje sestra, což občas vedlo k různým pikantnostem. Jednou, jak jsme točili videoklip, tak režisér se vší vážností navrhl, abychom já se sestrou hráli dva milence.

Rick J. Jordan: Zkušenost s Celebrate the Nun byla ale docela dobrá, zaučovali jsme se v oboru - produkce hudby a k tomu pořádání koncertů. Také jsme měli za sebou svá první malá rozhlasová a televizní vystoupení, takže jsme se mohli trochu rozkoukávat a připravovat na to, co dalšího nám osud přinese. Nazvěme to uměleckou praxí.

H.P. Baxxter: Chtěl jsem se stát jakýmsi Papežem undergroundu, před nímž by se všichni uctivě klaněli. Avšak lepší je stát nohama na zemi, mít o sobě pochyby a ptát se sami sebe: V čem spočívá můj skutečný talent? Co umím? A co naopak ne? Tuhle sebereflexi jsme si neudělali, proto jsme hráli hudbu, která do tehdejší doby nezapadala. Ani jsme nebyli ničím výjimeční, jen jedni z mnoha. Se Scooterem to vyšlo až o několik let později, poněvadž jsme přestali lpět na nějakých pravidlech a neřešili jsme to, co bylo předtím. Byla to pomyslná výhybka, kterou jsme přehodili. S Celebrate the Nun jsme totiž byli tak trošku mimo časoprostor.

Rick J. Jordan: H.P. hned odpočátku plánoval něco velkého. Všichni ostatní by říkali, že čas od času by rádi složili nějakou muziku, zahráli si někde v malém klubu, kdežto H.P. v tom měl jasno - chtěl jet okamžitě na plný plyn a dobývat hudební žebříčky. Od začátku jsme si šli za tímto cílem, jenže tehdy ani jeden z nás netušil, jak toho dosáhnout. Co se týče mě, tak už v šestnácti letech jsem věděl, že určitě nechci studovat, ani mi nešlo o maturitu, protože jsem u starších lidí, kteří se snažili skloubit hudbu se studiem, pozoroval, jak hudba u nich přišla zkrátka - jednoduše proto, že se nemohli naplno věnovat ani jednomu. Nakonec se z vašich snů neuskuteční ani jeden. Vzpomeňme si na našeho ministra obrany: Kvůli nedostatku času opsal disertační práci a následně selhal i jako ministr.

H.P. Baxxter: Rick a já jsme byli okamžitě naladěni na stejnou vlnu.

Rick J. Jordan: Už při první schůzce jsme si všimli, že mezi námi existuje spojení, které dalece přesahovalo běžný pracovní vztah. Měli jsme chuť dělat společně muziku. Tak jsme se jednoho dne potkali v provizorním studiu mého kamaráda, protože já sám jsem měl jen stěží vhodné nahrávací vybavení.

H.P. Baxxter: Zpočátku devadesátých let jsme byli oba dva waveři (vyznávači stylu new wave) - fotky z té doby mluví za vše.

Rick J. Jordan: Tehdy jsme měli pouze jedno malé zkušební studio - ale aspoň něco. Při troše štěstí se tam našel i nějaký ten počítač. Tehdy to bylo zcela jiné než dnes, kdy máte celé studio schované v jednom počítači. Používali jsme počítač Commodore 64 s dvěma Midi keyboardy (elektronické klávesy) a zařízením nahrávajícím zvuk na magnetofonovou pásku. Toť vše. Tímto způsobem jsme společně stvořili naše první písničky. Sem tam se nám naskytla příležitost, prohlédnout si velké nahrávací studio a podívat se, jak má správně vypadat tvorba písniček. Pod dohledem zvukových techniků a hudebních producentů jsme se naučili dělat své písničky profesionálně. Po technické stránce to bylo mnohem těžší než dnes, kdy veškerou zvukovou techniku tvoří obyčejný počítač a k němu pár primitivních programů, které zvládnou i děti. I všechny odborné znalosti lze dneska bez problému získat, když si návody můžeme sehnat na internetu, tehdy dostupné pouze v nahrávacích studiích, což stálo okolo tisíce marek na den. Postupně jsme si obstarali potřebné nádobíčko, abychom mohli tvořit své vlastní skladby.

H.P. Baxxter: Tehdy jsme neměli žádného poradce ani nikoho jiného, kdo by byl v této oblasti zběhlý. Pokaždé jsme jen dřepěli ve sklepě, posílali zkušební demo nahrávky a doufali, že z toho něco vyjde. Pak jsme si našli vydavatelství, jenže naše radost neměla dlouhého trvání - ani tam se o nás nikdo nestaral. Prostě se to tak přihodilo.

Rick J. Jordan: Na podzim roku 1991 zůstala spolupráce s H.P.-m na zcela mrtvém bodě. Postrádali jsme svěží vítr. Tak jsme došli k závěru, že už v tom nebudeme dále pokračovat. Ale v soukromí jsme se samozřejmě scházeli i nadále. A bylo velmi fajn, když jsme společně navštěvovali raveové večírky. Konečně nastal bod zvratu. Když se na to podívám zpětně, přišlo velmi významné období. Pochopitelně jsem si uvědomoval, že uvnitř jsem stále muzikant a potřebuji se věnovat něčemu dalšímu. Pracovat více jako producent na pozadí nějakého projektu. H.P. chtěl naproti tomu udělat kariéru v hudebním marketingu. Poté jsem spolupracoval s několika různými lidmi, trošku jsem pronikl do světa rocku a balady, při čemž jsem přišel na zcela jiné myšlenky, takže jsem byl připraven na to, abych šel v roce 1993 s novým nadšením rovnou na věc.

H.P. Baxxter: A pak přišla skupina The KLF se svou přepracovanou verzí skladby What Time Is Love? - rapovaný zpěv, koncertní atmosféra s pokřiky lidí jako na koncertě, taneční beat a HPV (High Pitched Voice = héliový hlásek) refrén. Tato verze měla neskutečnou energii, nic podobného dosud nikdo neudělal. Hoši tímto předběhli svou dobu. Považovali to spíše za módní výstřelek či krátkodobou záležitost, než za dlouhodobý recept na úspěch. The KLF vnímám jako rozhodující mezník ve svém životě. Pecka What Time Is Love? se objevila zcela nečekaně. "Kick out the jams, motherfucker!" - už tento úvodní verš měl obrovskou energii, něco, nač jsme v hudbě nebyli zvyklí. Heavy Metal, Techno, nálož energie, euforie a maximální síla - tohle všechno v sobě měla jedna jediná skladba. Stále si vzpomínám, jak jsme se o víkendech scházeli u nás doma v Hannoveru, otevřeli pivo a hodinu před tím, než jsme se vydali do Rave klubu, poslouchali jsme The KLF hodně nahlas. Opakovalo se to každý páteční večer a okolní sousedé už věděli: Teď zase nastane ta nekonečně dlouhá hlasitá hodina, teď bude zase ten blázen viset ven z okna, div si nevykřičí duši z těla, ale pak bude zase klid. Ten blázen jsem byl já, opravdu jsem si myslel, že můžu létat. Od té doby mě New Wave přestal zajímat.

Rick J. Jordan: Tehdejší doba nám hrála do karet: V roce 1993 byly dveře pro kapely z Německa otevřeny dokořán.

H.P. Baxxter: Nejdůležitější je, ocitnout se ve správný čas před správnými lidmi.